Chybování je dobrá zkušenost

Součástí naší životní pouti je chybování. Chyby mají všeobecně špatnou pověst. Přitom kdo nechybuje, se nemá z čeho ponaučit, pochopit a následně růst. Podíváme-li se na prožitou část života a projdeme si chyby ve vlastních činech, zpravidla zjistíme, že nám vždy dávaly šanci, abychom se zorientovali a správně vykročili dál.

To nastane tehdy, pokud dotyčný vnímá a uvědomuje si a především si vlastní chyby nevyčítá. Chybu je nutné si vždy přiznat, nelitovat se, protože tam, kde jsme ji udělali, nelze už měnit. Pokud si ji nepřiznáme, tvoříme tím další chybu. Pak v takovém kolotoči skomíráme, vytváříme sebeklam, ospravedlňování zaměřené proti sobě, okolí.

Ve výchově je na nás všech dospělých nanejvýš důležité vlastní chyby přiznat před dětmi a to nejlépe hned, pokud jsme si uvědomili, nebo po pochopení kdykoliv jindy. Jakmile děcko vidí, že chybujeme a přiznáme jim to, nebude se bát činit stejně a ve výsledku přijme takovou skutečnost. Naučí se tak od nás vlastní chybování přiznávat a hledat odpuštění a především řešení.

Dokonalost přichází se zkušenostmi. Až jednou budeme dokonalí, naše životní pouť bude naplněna. Zkušenostmi a pochopením můžeme předejít pozdějším výčitkám a následkům naší výchovy, našeho jednání — nastavení dětí do života a jejich nemocem, stejně jako našim. Neboť chyby v nás vyvolávají emoce.

V mnoha státních školách jsou chyby brány jako prohra. Za ně se snižuje známka, trestá se. To je dost nesmyslné a hlavně pro děti demotivující. Naštěstí je možné využít nabízené varianty vzdělávání svých dětí.